Neštěstí nechodí po horách ale po lidech… nebo jak to přísloví zní. A je to pravda.

Jasně, porody jsou vždycky adrenalin a stát se může ledacos. Ale člověk tak nějak ve skrytu duše doufá, že se ho žádné hrůzy týkat nebudou… ale někdy asi na každého dojde řada…

Vše vypadalo normálně, obvykle. Když jsme ráno přijeli, Valentýnka už měla odrozeno. Krásná, opečovaná dvojčátka. Je to zkušená bahnice v nejlepších letech, výborná matka, co má každoročně dvojčata. První dcera mé nejmazlivější ovce, Devítky, zakladatelky stáda. Valentýnka, nejsrdečnější a nejstatnější ovce ve stádě. Ostatní převyšovala o dobrých 5 centimetrů. Dokonale tvarované rohy, dokonale kreslená… špičkové zvíře!

… jako každou novopečenou matku jsme vzali novorozence a odnesli jí je do domečku, vedouc jí čumák na čumák s miminy. Valentýnka si ještě dala na posilněnou trochu teplého ječmenného nápoje, dohlédli jsme na nakojení a nechali jí být. Když jsem přišla po asi dvou hodinách, trochu zrychleně dýchala, ale říkala jsem si, že se ani nedivím, že to je prostě záhul a že jen co nakojíme, nechám jí zas odpočívat. Nakojila, ale pak si hned lehla a vypadala hodně vykolejeně. Divné. Nic však nenapovídalo, že bylo něco jinak než jindy.. v prostředku odpoledne, když jsem jí šla zkontrolovat, jsem si však všimla, že vemeno nějak ztrácí barvu. Zatrnulo ve mě. Tušila jsem, odkud vítr vane. Zkontrolovala jsem sliznice.. totálně bílé! Bylo jasné, že krvácí vevnitř, ač navenek nebylo vůbec nic vidět. Normálně odešly po porodu očistky a vše jako vždy. Už neměla moc sílu se zvedat a držet malým. Pomohla jsem jí. Potřebujeme do novorozenců dostat pokud možno co nejvíc mleziva. Mezi tím jsem obvolávala vety, jestli mi někdo nemůže přijet pomoct. Píchnout oxytocin, antibiotika… cokoli… než se sem kdokoli zvládl dostat, Valentýnka nám uhynula… nebylo jí pomoci, ikdyby někdo dorazil. Jak nemá krev kudy vytékat, tak se prostě plní dutiny, kam vytéká a navenek není nic vidět… a ikdybychom to věděli už ráno… nejspíš by se stejně zachránit nedala. Operovat ovci na pastvině s minimální šancí na úspěch… do toho by asi stejně nikdo nešel… 

Už jsem toho se zvířaty zažila dost, na to, že občas něco zemřelo, jsme si museli zvyknout. A to nemluvím o ovcích, ale o zvířatech, co chováme, obecně. Ale musím říct, že tahle smrt mě hodně zasáhla. Opravdu to byla ta jednička ve stádě. Elita. Charakter. Milovala jsem jí.

… bude mít pomníček na naší zahradě a vysadím jí tam zlatý déšť.. bude nám jí pořád připomínat…